Stařec a moře slunečního svitu

Key West, Florida. Přílet na nejjižnější letiště kontinentálních USA kolem poledne, teplíčko teplo, vlhčíčko vlhko, pročež první cesta do krámu nekončí nákupem koly, ale sandálů, kšiltovky, opalováku, slunečních brýlí a koly.

Key West, FL

Kola a opalovák staře dobře emerické, vše ostatní vyrobeno v Číně. Z Key Westu je to ovšem co by kamenem dohodil k těm opálenějším komoušům, a indeed, má to takový trochu kubánský nádech - slunce, lodě, mola, pláže, krásné staré baráky,

krásná velká auta, DOUTNÍKY (chtěl jsem nakoupit "potom", a potom jsem na to zapomněl, takže ze selfíčka z havanou mezi šestkami nebude nic), v každém baru živá kapela.

Fakt hodně, hodně krásné staré baráky. Některé z nich jsou kvůli hurikánům k zemi připoutané kabelem.

Pohodové parkování deset minut pěšky od centra v cca čtyřposchoďovém Park&Ride, 18 dolarů na 24 hodin, bezproblémová platba kreditkou v automatu. Cca dvě minuty do jednoduše perfektního motelu Nyah, který má na webu oprávněně skvělé reference.

Zařízení (na fotce výše není onen hostel, nýbrž naprosto úžasné staré kino) se vskutku nedá vytknout nic, kor za ty peníze; moc se mi nechce utrácet cca 250 dolarů, na kterých v Key Westu začínají separé hotelové pokoje. Po příchodu utíkám na krásnou, čistou, útulnému čtyřlůžkáči příslušnou toaletu a ve snu by mě nenapadlo, že v noci budu své volby hořce litovat: jeden spolunocležník je normální, druhý po svatební party své dcery chodí co chvíli zvracet a třetí chrápe tak, že to nedlouho před čtvrtou ranní definitivně vzdávám a jdu si sednout ven na terasu.

Ale zpět k odpoledni prvního dne. Žije to tady hlavně na Duval Street, jejíž bary jedou od rána do rána a v jejíž blízkosti je několik zásadních atrakcí. Atrakce číslo jedna, dům Ernesta Hemingwaye.

Slavný novinář a novelista zde ve třicátých letech trávil zimy, oddával se rohovnictví (seriózně, měl tu boxerský koutek) a napsal román Mít a nemít, přičemž všechno dokupy skončilo rozvodem s jeho druhou manželkou Pauline Pfeiffer, která, odhalivší mistrovu španělskou avantýru, nechala během jeho nepřítomnosti ring zbourat a na jeho místě postavit bazén za dvacet tisíc (!) hospodářskokrizových dolarů. A máš to. Nenápadně zmíněná válečná reportérka Martha Gellhorn se zanedlouho (a nanedlouho) stala třetí paní Hemingwayovou.

Máš tady taky - a ty kráso, to bych fakt nedal ani omylem - 40 až 50 polydaktylních, čili šestiprstých, koček, údajně vesměs potomků Sněhurky, kterou EH prý dostal darem od námořního kapitána, jehož jméno z mé SW developmentem obtěžkané mysli odvál vítr.

A k domu samotnému - jo, to je štýl. Takový barák bych taky chtěl.

Hned vedle vyly je pitoreskní maják zajímavý tím, že 1) tak jakože nestojí úplně u vody, ale "uprostřed" městečka, patnáct stop nad hladinou moře, aby lépe odolával hurikánům, 2) údajně ho jako navigační bod využíval i Ernest, když se občas vracel domů po obzvláště vyvedeném večírku.

Mimochodem, jestli jste si nevšimli, že jsem v předchozí větě švihnul do slova "vila" tvrdé Y, potřebujete buď kafe nebo oprášit gramatiku. Nic si z toho nedělejte, já třeba pletu s-z a, mívám, skoro, všude blbě, čárky.

Pár minut chůze východním směrem a jsme na nejjižnějším bodě Ameriky: na Kubu je to odsud jen devadesát mil. Jediná denní doba, kdy tu není X lidí, je ta jitřní. Tato modrá romance byla vyfocena kolem šesté ranní druhého dne, což bylo snadné - z výše zmíněných příčin už jsem byl tři hodiny vzhůru.

A vlastně ještě skleník s tropickými motýly na rohu. Bez klimatického šoku, vlhkost vzduchu uvnitř i vně je na srovnatelné úrovni. Primárním účelem skleníku zřejmě bude, aby motýli neuletěli

Dále se na Duval Street nachází několik proslavených podniků, především Sloppy Joe's, jenž se místním násoskám otevřel 5.prosince 1933, přesně v den, kdy skončila prohibice, a jehož nejznámějším štamgastem byl hádejte kdo. Populární je evidentně furt, o páteční noci je hodně hodně narváno. Kapela ale průměrná, takže definitivně zapadám teprve do báru kousek vedle, kde pro změnu kytarové duo břinká Knopflera tak famózně, až mě tím trochu serou.

Dry Tortugas & Everglades

Při ranním výletu hydroplánem ze šedesátých let na Dry Tortugas, do nejnedostupnějšího národního parku USA, si připadám skoro jak ten Hemingway. Cesta nad tyrkysovými vodami Mexického zálivu trvá - podle větru - zhruba půlhodinu jedním směrem...

...pročež dle rozvrhu zbývá půltřetí hodiny ve Fort Jefferson, nedostavěné pevnosti z devatenáctého století, jež během občanské války sloužila jako vězení pro dezertéry.

Na její stavbu sem dovezli šestnáct miliónů cihel, což z ní dělá největší cihlovou stavbu obou amerických kontinentů.

K obrannému systému pevnosti patří mj. i speciální pec k nahřívání, ba přímo nažhavování koulí. Dělových, jedná se tedy o zařízení zvyšující nikoli hladinu testosteronu, nýbrž  teplotu munice, s jejímž růstem samozřejmě úměrně roste šance na zapálení, či, za obzvláště příznivých okolností, explozi nepřátelského plavidla a strašlivé smrti všech na palubě. Pochmurné, nicméně oceňuju ten nápad.

Dobývat bych to nechtěl, a už vůbec ne pomocí prostředků pozdního devatenáctého století.

V okolních mělkých vodách během staletí nalezlo svůj smutný osud mnoho plavidel, hurikánem rozmetanou částí španělské flotily počínaje a ponorkou nacistického Německa konče. Vraky a roztroušené artefakty z nich jsou dnes lákadlem pro ambiciózní potápěče. Ty ostatní potěší alespoň korálové útesy v bezprostřední blízkosti Fort Jefferson. Oproti zvyku tentokrát jen tak vymáchám nohy a běžím do pevnosti.

Přílet ranním hydroplánem má velkou výhodu: jsme tu první, výletní lodě dorazí až později. Nejsou vůbec žádné fronty na záchodky a řady oblouků ve ztichlých chodbách hexagonální stavby vypadají jako z počítačové hry.

Genius loci tu řádí jak urvaný ze řetězu. Ostrov je trvale obývaný, v malé vestavbě komplexu žije cca desítka zaměstnanců parku, kteří zde kosí trávník, natírají děla a vůbec provádějí nezbytné opravy.

Nakonec je času na ostrově trochu málo. Pilot se po dvou hodinách vrací a naše společnost deseti pasažérů neochotně balí kufry.

Po návratu do Key Westu vyjíždím na sever směr Fort Myers skrze Florida Keys, řetěz ostrůvků pověšených jako korálky na stříbrné niti skrz moře vybudované dálnice US-1. Napravo Atlantik, nalevo Mexický záliv a beznadějná rovina palem a křovisek, jež o pár set kilometrů severněji přechází do nekonečných mokřad a cypřišových či borovicových hájů národního parku Everglades.

Stavuji se tam, je to víceméně po cestě. Ze zběžného předběžného průzkumu se zdá, že ačkoliv se tady dá jezdit na bicyklech, loďkách či vznášedlech, bude patrně stačit projít si jeden dva krátké okruhy po dřevěných lávkách poblíž brány parku.

A asi jo - zvířátek hodně, aligátory a vodní želvy nevyjímaje, ale charakter stále stejný, takhle nějak to pravděpodobně vypadá na velké části šesti tisíc čtverečních kilometrů.

Pěkné, nicméně ve srovnání dejme tomu s Yellowstonem relativně slabší, kor když si člověk uvědomí, že poplatek za auto a týden činí v obou případech stejných 25 dolarů. 

Ale i tak... 

Kdyby tu měli hory, zvyknul bych si.