Gdaňsk, jantarová perla polského Baltu

Přiznávám, měl jsem určité předsudky. Polsko. Ty cesty, ti řidiči, fasole jantarowe, lizaky malinowe, ušmudlané všechno, nic moc pořádek a kýhovýra.

Čili ještě než se dostaneme k otázce, čože také si predstavujem pod pojmom "jantarová perla", a jestli to náhodou není tak trochu volovina, musím narovinu napsat, že jsou vesměs všecky minulostí. 

Do Gdaňsku se vydáváme autem a ze severu Moravy se to nakonec vejde pod šest hodin. Naprostou většinu času se fičí po luxusní nové dálnici, jež se jim sice u českých hranic taky trochu vlní, ale není to nic podobného dé jedničce ve směru na Bohumín. Jedinou výjimku tvoří zatím nehotový úsek cca Katowice-Lódz, kde semafory a přeplněná prvotřídka srážejí pohodlí zhruba na úroveň zmíněného českého hlavního tahu. Až Poláci svoji "D1" dokončí, cesta k Baltu bude pravděpodobně o další půlhodinu až hodinu kratší, a co víc, od Ostravy pojedete prostě "rovně". Takto se buduje infrastruktura, olé. 

Ubytování přes AirBnB v samotném historickém centru a parkování přímo před domem bez poplatku, poněvadž je víkend. Logisticky zkrátka bezproblémové, vzhůru do ulic.

Staré centrum Gdaňsku (tedy, staré - jak to budeme brát; historie města sice sahá tisíc let do minulosti, po druhé světové válce z něj ovšem mnoho nezůstalo a bylo de facto postaveno znovu) má klasický charakter severského přístavu a tedy připomíná dejme tomu Stockholm - barevné, úzké, často hrázděné, na sebe namačkané domy se špičatou střechou a loděmi zaparkovanými pod okny, což platí nejen pro starou, ale i pro novou zástavbu - v podobném duchu jsou konstruovány i moderní budovy. Malebný ráz města to nejen zachovává, ale i rozvíjí, neboť staré a nové jde velice dobře dohromady a působí v dobrém smyslu slova tím nejzápadnějším dojmem.

Amsterdam? Skandinávie? Nikoli, východní Evropa. A další věc, kterou tu Poláci skvěle zvládají. Olé podruhé, tentokrát už se špetkou pravé, nefalšované české závisti. Staví se tu mimochodem hodně a jeřáb je vidět pomalu na každém rohu.

Na Dlugim targu, hlavní tepně starého města plné barů, restaurací a kaváren rozumné cenové úrovně, to ovšem není nijak poznat. Neptun se ohání svým kopím a zástupy lidí korzují tam a zase zpátky dlouho do noci. Kdo při té příležitosti zapadne do morálního bahna, dostane druhého dne zrána příležitost jej smýt jen o ulici vedle, v příhodně umístěné Mariánské katedrále, prý největší cihlové sakrální stavbě světa.

Její věž je přes osmdesát metrů vysoká a odměnou za zdolání jejích X úzkých schodů Vám bude panoramatický výhled na město.

Krom jiných věcí je odsud vidět na moderní stavbu muzea druhé světové války. Po prvním celosvětovém konfliktu získal Gdaňsk (německy Danzig), ve své dlouhé historii už poněkolikáté, statut svobodného, polosuverénního města pod správou Společnosti národů. Toto uspořádání se nelíbilo Polákům ani Němcům, Hitler před napadením Polska dokonce mluvil o "největším zvěrstvu Versailleské smlouvy".  Zřejmě právě proto zahájilo nacistické Německo útok na Polsko právě ostřelováním Gdaňsku, respektive polských pozic na nedalekém poloostrově Westerplatte. Další události, včetně následků pro Polsko, jsou všeobecně známé. Muzeum je zprostředkovává neobyčejně působivě a rozhodně stojí za návštěvu. Trávíme tam necelé tři hodiny, což je trochu málo.

Ale k tomu jantaru. Jak praví Wikipedie, jde o "mineralizovanou pryskyřici třetihorních jehličnanů starou nejčastěji kolem 50 milionů let", což jsem tak zhruba věděl. Co jsem nevěděl bylo, že největší světové naleziště jantaru je na jižním břehu Baltického moře, poblíž Kalinigradu a právě Gdaňsku.

Krámků s jantarovými šperky je tu přehršel, stejně jako užití anglického slova pro jantar, "amber". Amber-Hotel, Amber-Hostel, Amber-Place, Amber-Sky (vyhlídkové kolo v centru) atakdále, kteréžto vodítko nás právě přivedlo na stopu. Pěkné vědět, a ani do výrobků z té žluté nádhery nemusíte být moc hrr.

A centrum Solidarity poblíž gdaňských doků. Protirežimní hnutí, v jehož čele záhy stanul elektrikář Lech Walesa, pozdější polský prezident, zde vzniklo v roce 1980, a už do roku příštího do něj vstoupily miliony Poláků. K expozici se štíty a vodními děly se už nepodíváme, poněvadž jsme přišli pozdě, půvab industriální moderny ovšem má i samotná budova. A stejně tak blízké doky se svými jeřáby a budovami z červených cihel, zalité podvečerním sluncem.

Na závěr konečně to nejpodstatnější: pívo tu mají docela dobré a stojí cca deset zlotých. Tj. cca dvakrát více než u nás, což, přiznejme si, stále není mnoho.

A je to mimochodem méně, než vstupné do té katedrály.