Sleep tight for me, I am gone.

Umřel Chris Cornell a mně je smutno. Za těch dvacet let, které jsem strávil s jeho hudbou, pravděpodobně nepřešel měsíc, ve kterém bych si nepustil některou z desek Soundgarden nebo Audioslave.

Grungeovou scénu jsem objevil díky přátelům v druhé polovině devadesátých let. Kurt Cobain byl tou dobou už po smrti a Soundgarden těsně před rozpadem. Black Hole Sun, My Wave a Fell On Black Days do omrzení hrály z magnetofonové pásky na střídačku s peckami alb Nevermind nebo Vs. V poličce s nekvalitními kopiemi kytarových tabelatur se vedle Metallicy a Unplugged Erica Claptona objevil Superunknown a se středoškolskou bandou jsme  ve sklepě zkoušeli Black Hole Sun. Doma mi to moc nešlo, kytara ladila tak do třetí pozice a struny byly proklatě vysoko.

Koncert Cornella a spol. v Praze roku 1996 šel ještě mimo mě a pak byl najednou konec. Bylo mi to tak trochu jedno, kapely se prostě rozpadají. I středoškolská banda, jak si každý šel svou cestou, vzala po maturitě za své. Ale skvělé, relativně čerstvé (rozuměj pár let staré) hudby ze Seattlu bylo pořád dost.

V letním semestru roku 2001 jedu přes Erasmus na šest měsíců do Liverpoolu. V místním, správně ošuntělém CD bazaru kupuju jednu z nejlevnějších věcí, shodou okolností CD Sweet Oblivion skupiny Screaming Trees. A je tu nová kapitola, shánění všech alb Trees i sólovek jejich frontmana Marka Lanegana, knížky o tom, kdo ze Seattlu s kým a na čem spolupracoval a co poslouchal v páté třídě. Přes album Mad Season přišli Alice In Chains.

Po návratu jsem si pořídil první elektrickou kytaru a konečně se naučil všechny riffy ze Superuknown. Se zpěvem už to bylo, vzhledem ke Cornellovým kosmickým výškám, podstatně horší. Můj hudební záměr se široce rozkročil kolem seattleské scény, což už se později víceméně nezměnilo. Jasně, tady Smashing Pumpkins, P.J.Harvey, támhle nějaký ten metal, Johny Cash, Beatles a Tool, ale gró už zřejmě zůstane stejné.

Vycházela alba "posledních Mohykánů" Pearl Jam. Bylo to dobré, ale nirvána první vlny ne a ne se vrátit. Totální opojení bylo zpět teprve s první deskou Audioslave (resp. především s její první polovinou) a fúzí Cornellova krapet nakřáplejšího, leč stále jedinečného hlasu a fantastických riffů Toma Morrela. Umřel Layne Staley.

Na první osobní setkání s grungeovou scénou jsem čekal až do roku 2009. Za prvé jsem nastoupil coby vokalista do grungeového bandu. Za druhé, Chris Cornell hrál sólo v Roxy. Tedy sólo... s podivnou popovou kapelou za zády. Bál jsem se. Jednak té kapely, jednak o Chrisův zpěv, poněvadž živáky Audioslave z doby nedlouho předtím patří k tomu pěvecky nejhoršímu, co umím mezi svými oblíbenci najít. Nakonec to byl přes rozpačitý discozačátek hodně silný zážitek a písně Soundgarden, Audioslave a Temple Of The Dog byly včetně provedení prostě kosmické.

O rok později přijeli na rakouský festival "Nova Rock" Stone Temple Pilots a Alice In Chains. Skvělého Scottieho Weilanda a jeho boys doslova popravili netrpěliví fanoušci Rammsteinů a jakkoliv je to nefér, mám od té doby s německou úderkou problém. AIC jsme si už užili bez omezení, z harmonií ve dvojhlasech dua Cantrell-Duvall naskakovala husí kůže; škoda jen, že nehráli za tmy.

V roce 2012 stojím cca dva metry pod pódiem na pražském koncertě Marka Lanegana, který přivezl desku Blues Funeral. Bylo to fe-no-me-nál-ní. Když jsem si s ním o rok později ve Vídni potřásl rukou, vehnalo mi to slzy do očí. Všechno, co ze mě vypadlo, bylo "Thank you for the music...".

V mezičase tak nějak furt roste únava a lenost, ignoruju logisticky dostupné koncerty Pearl Jam a Foo Fighters. Pak ještě jednou Vídeň a ještě jednou skvělý Lanegan. Umřel Scott Weiland.

A pak letošek a dlouho dopředu plánovaná služebka do USA, končící v pátek, s volným pondělkem v zásobě. Okamžitě projíždím "tour dates" oblíbených kapel. No nekecej. Soundgarden na fesťáku ve Fort Myers na Floridě. V práci jsem si domluvil pozdější návrat, koupil jednodenní VIP lístek a sestavil dvoudenní doprovodný program, https://petrkahan.com/2017/05/04/florida-2017/.

Zrátka: těšil jsem se, těšil. A fesťák mi sednul fakt moc. Soundgarden už tolik ne. Nějak mi jej zastínili těsně před ním hrající A Perfect Circle (s fantastickým Maynardem Keenanem), jeden z nejlepších živáků, co pamatuju, a Chrisovi to pěvecky tentokrát na můj vkus úplně nešlo. Stejně jsem byl rád. "Check". A ještě třeba půjdu, dyť v tom Roxy to bylo skvělé.

A teď, ani ne tři týdny později, je jasné, že nepůjdu. Diskografie Soundgarden jede už po x-té a já pořád nic nechápu. Vlastně ještě úplně nechápu ani to, že už nebude nová deska ani další návrat. Chris Cornell umřel a mně je smutno. Budu v menšině, ale  mou nejoblíbenější písní od Soundgarden je balada Tighter & Tighter. Opakuje se v ní následující verš: "Sleep tight for me, I am gone". Kéž by to šlo tak snadno.

Thank you for the music.